Jak je to dlouho, co jste napsali a odeslali dopis?

Nemyslím nákupní seznam, lísteček na ledničku partnerovi, recept na bábovku, ale opravdický dopis, kterým si s někým domlouváte schůzku, líčíte v něm poslední novinky ve svém životě nebo si v něm jen tak vyléváte srdce a teskníte nad svým osudem?

Jak dlouho musíte přemýšlet nad odpovědí?

Hádám, že to už bude nějaký pátek, co z vaší propisky, pera, tužky, číňáka vyšly takové řádky, které směřovaly k někomu blízkému, avšak momentálně vztálenému. Chybí vám to?

Nevyměnili byste někdy strohý vzkaz „na facebookové zdi“ za pár ryze osobních, ručně psaných řádků? I kdyby autorův rukopis nebyl zcela krasopisný, i kdyby se sem tam vloudila nějaká pravopisná chybka, i kdyby jste třeba 3 slůvka horko-těžko luštili se zapojením vší vaší fantazie a stejně byste si nebyli jisti, zda je to to, či ono.

Dopisy se posílali po spousty generací. Vybavují se mi scény ze starých Shakepearovských dob, kdy si milenci spolu tajně píší na pergameny, strvzují pravost dopisu krvavě červenou pečetí a nedočkavě posílají své inoustové řádky po poslovi za hradby jejich panství. Ale nemusíme chodit ani tak daleko. Zeptejte se rodičů, jak spolu byli v kontaktu, když šel táta na vojnu, jak psali domů babičkám z dovolené v Bulharsku 😜

Ani pro mě to vlastně není tak dávno. Ještě nedávno jsem kamarádkám posílala dopisy z tábora. Řešily jsme, kdo se komu líbí, jak nás doma nikdo nechápe a nebo jak moc se nám nechce do školy.

A první lásky? Samozřejmě bylo mnohem snazší vypsat se z pocitů na lísteček a poslat to vysněnému ve třídě ( pokud v ní náhodou seděl), případně vyjádřit se dopisem.

Mám je do dnes snad všechny- tyhle papírové lásky, ve kterých padaly zamilovaná slůvka 🙂 Tichá, plachá doba….

A i když to dotyčnému s odpovědí někdy pořádně trvalo, nebo se dopis někde zatoulal, o to větší pak byla moje radost když se dopis objevil ve schránce… Adrenalin, nervozita a zrychlený tlukot srdce doprovázel její trhané rozlepování a následovné výkřiky radosti.

Je to dlouho co jsem držela poslední dopis .. dnes spíš platí co na srdci to na facebooku!

Velký bratr internet nás vidí a hlídá na každém kroku. Zná naše nálady, potřeby a plány. Ví, jakou máme oblíbenou barvu, co zrovna děláme a že venku prší. Pokud si to nenapíšeme na facebooku do statusu, máme to v profilu na online chatu nebo někde jinde.

Dozvídáme o druhých věci, na které se ani neptáme. Víme, kde jsou, známe jejich příbuzné a blízké z fotek na sociálních sítích a  ubývají nám témata k reálným domácím konverzacím.

Víme vše.  Žijeme online.

Dávno pryč jsou ty časy, kdy jsme si prostě domluvili – a děj se co děj, jsme tam na poslední chvíli vyrazili, abychom dotyčnou osobu i sebe potěšili, nebo alespoň nezklamali pozdním příchodem. Ale jak to řešíme nyní? Žijeme mnohem hektičtěji než kdy jindy. Každá vteřina se počítá. Domluvíme si schůzku a během následující hodiny ji telefonicky několikrát posuneme, odložíme nebo nedej bože zrušíme úplně.

Šlo by to ještě řešit jako dřív?

Můžeme napsat několik milých, rukou psaných řádků, bez tak oblíbených kláves: T9 a kontrole pravopisu?

Vydržíme čekat na odpověď, než nám ji listonoš doručí? Dokázali bychom přestat používat telefony pro pohodlnost a výmluvy, když něco nestíháme?

Myslím, že to už nejde. Jsme příliš zkažení 🙂

Rozhodla jsem se, že zkusím po letech napsat dopis. Opravdický, ze života.

Tak komu ho má poslat?

Je tady někdo koho by potěšil?